Moje cesta za poznáním
Když jsem byla v páté třídě, dostal se mi do cesty takový létáček, který mě zval ke studiu na dívčím osmiletém gymnáziu - tehdy se to jmenovalo Soukromé dívčí lyceum ve Velkých Hošticích. Ani nevím proč, ale moc jsem si přála tam studovat. Moji rodiče mě v tom podpořili, ačkoliv to bylo mimo naše město, a já po přijímacích zkouškách najednou byla hrdou studentkou gymnázia. S velkým obdivem vzpomínám na svou milou paní ředitelku Renátu Pospiechovou, která mi byla velkým vzorem. Založila na zelené louce dívčí osmileté gymnázium a do výuky prosadila mnoho principů dnešních alternativních škol a tříd. Jsem hrdá na to, že jsem mohla být studentkou na této škole, neboť k nám bylo přistupováno jako k bytostem, které mají právo na vlastní pohledy, názory, způsoby řešení věcí - byly jsme k tomu přímo vybízeny, abychom používaly vlastní úsudek a pohledy na věc. Jsem nesmírně vděčná za tuto školu života, kde jsme mohly s děvčaty zakusit, co je to rodinný způsob vedení školy, kde byl každý přijímán jako individualita a byl tady vždy někdo na pomoc, pokud jsme to potřebovaly.
Už v této době jsem vnímala, že jsem jiná. Ačkoliv jsem měla velké potíže navazovat nová přátelství, neboť jsem byla neskutečně stydlivá, lidé si ke mě vždycky cestu našli, protože jsem zářila. Vnímala jsem tu záři velmi silně, i když jsem tenkrát netušila, co to je. Kdokoliv ke mně přišel, hned reagoval na můj úsměv svým úsměvem, a to bylo to nej, co jsem mohla prožívat. Lidé mi říkali sluníčko nejenom pro moje zlaté vlasy a já se tak i cítila. I když moje dětství nebylo mnohdy zalité sluníčkem, přesto jsem vše zlé vstřebávala a stále zářila pro druhé. Vše, co jsem si jako dítě prožila, mi dalo nějakou zkušenost, která se mi hodila v mém dalším životě (toto jsem si, přátelé, uvědomila až ve svých skoro 40 letech :-D). Vše zlé, čím jsem si prošla, mě posílilo, obohatilo o zkušenosti a dodalo mi sílu pro další výzvy. I když se to mnohdy zdálo bezvýchodné, vždycky jsem nakonec vstala a šla dál i se svou hlubokou bolestí.
Odpuštění - to je moje veliké téma. I když jsem schopná odpustit všem okolo, kteří mi ublížili, s odpuštěním sama sobě, co jsem nechala na sobě dopustit JÁ sama, je to mnohem, mnohem těžší. Stále se snažím a dokonce si i někdy myslím, že už jsem toho dosáhla, ale pak se to zase někde vynoří, Asi jako taková malá připomínka, abych nezaprodala sama sebe, abych si sama sebe vážila a věnovala si náležitou péči.
Ale vraťme se k mým studijním létům. Hodně mě zajímaly staré knihy a jejich uchovávání, restaurování. Také jsem moc ráda pracovala s různými databázemi a informačními zdroji. Bavilo mě informace různě sbírat, seskupovat a přeskládávat do logických celků.
Začala jsem tedy studovat vysokou školu - bakalářský obor Informační studia a knihovnictví v Opavě na Slezské univerzitě. Po ukončení prezenčního studia jsem začala pracovat v Informačním centru ve farmaceutické firmě sídlící v Opavě-Komárově. Při práci jsem si dostudovala navazující magisterské studium v témže oboru na Masarykově univerzitě v Brně. Na moji magisterskou práci se můžete podívat zde:
https://is.muni.cz/th/i8h1c/Biblioterapie_pro_opustene_deti.pdf
Práce se zabývá působením čteného slova na psychiku, vnímání dětí. A už zde jsou určité prvopočátky toho, k čemu celý svůj život směřuji. Tedy k pomoci lidem při pohledech na jejich strasti a vztahové potíže.
Biblioterapie je v podstatě léčení pomocí čtení knih na konkrétní téma, která se nás aktuálně dotýkají. V knize nalézáme úlevu, neboť si uvědomíme, že nejsme jediní, kdo daný problém mají a řeší, a mnohdy zde nacházíme různé možnoti řešení či pozitivní konce, což v nás drží naději, že vše ustojíme, zvládneme.
V dnešní době se hojně využívá terapie psaním (buď vlastních textů, kde se doslova z problému vypíšeme nebo tzv. divoké psaní, kde píšeme cokoliv nás napadne na zadané téma a často nečekaně objevíme něco nového, co z naší mysli běžně na povrch nevypluje.)
V průběhu let mě zaujalo tříleté studium v rámci rekvalifikace zvané Grafické expertízy ručního písma - pro pracovní činnost Základy grafologie. Studium jsem úspěšně ukončila, ale vzhledem k tomu, že do mého života postupně vstoupily moje tři děti, jsem se v tomto oboru dále nerozvíjela.
V roce 2021 jsem se rozhodla věnovat dotykoterapii (co všechno tomu předcházelo, je na dlouhé vyprávění :-) a pro tento účel jsem si musela dodělat vzdělání v oboru masér. Od roku 2021 se věnuji jemné masáži a dotykové relaxaci v kombinaci s vibračním bubínkem a slovem. S kamarádkou jsme si založily masážní salón Zahrada života ve Vysokém Mýtě (srdečně Vás zvu ke kolegyňce, která v naší vizi pokračuje: https://www.masazezahrada.cz/.)
V roce 2023 jsem si uvědomila, že mě dojíždění směr Vysoké Mýto velmi zatěžuje a že bych chtěla rozvíjet svoje vize (nejen masérské) blíže místu, kde studují moje děti. A tak vznikla myšlenka Duhového nebe (název jsme vymýšlely s dcerou - věděla jsem, že to musí býti něco s duhou, ale to druhé slovo ne a ne najít, až přišla dcera Eliška a měla v tom jasno, a tak je to Duhové nebe). Moje vysněné místo pro relaxaci nejen mě, ale i jiných bytostí, které stejně jako já potřebují pohladit po těle i po duši. V Duhovém nebi bych ráda skloubila slovo, zvuk a dotyk. Ráda bych zde vytvořila místo setkávání lidí za účelem sdílení vlastních trápení a nacházení inspirace k novým pohledům a řešením v kruzích sdílení či na jiných typech setkání. Současně bych chtěla umožnit lidem se zrelaxovat pomocí dotyku, který, když je dáván s láskou a plnou pozorností, je ohromně léčivý. A dalším relaxačním nástrojem je zvuk - zvuky jsou úžasným pomocníkem při odbourávání starých programů a vzorců, rozpouštění bolestí, strachů, ... a i když na nic moc hrát neumím, tak si stejně hraju na vše, co se ke mně dostane, protože mě to těší :-)
V listopadu 2023 se mi naskytla možnost si udělat kurz Access Bars, o kterém jsem uvažovala již dávno a krásně zapadá do mého daru vědomého dotyku.
V průběhu měsíců listopad 2023 - únor 2024 jsem se plně pustila do vytváření svého Duhového nebe. Během utváření prostoru vlastními silami jsem si uvědomila, jak mě to neskutečně baví, vymýšlet a postupnými krůčky své vize realizovat ve hmotě. Připomněla jsem si svou lásku k přetváření starých věcí na designové kousky přesně na konkrétní místo, vymýšlení kombinací barev, aby zapadaly do vize Duhového nebe. Uvědomila jsem si, jak mě těší se na vše, co jsem vytvořila, koukat a jak mě to naplňuje radostí a energií.
Od března 2024 dělám své první akce. Lidí je poskrovnu a tak si přemýšlím, jestli jsem se někde nesekla v tom, co chci dělat. Jestli to skutečně vychází ze srdce nebo některé věci dělám, protože potřebuji mít rychle peníze. Nějaký čas v tom setrvávám, nechce se mi připustit, že jsem na špatné cestě. Nedůvěra v sebe mě však velmi nahlodává. Během září jsem si přiznala, že ačkoliv vše, co jsem chtěla dělat, má smysl, ačkoliv jsem si pořídila zrvukorelaxační nástroje a spoustu pomůcek pro relaxaci, možná není ten správný čas v tomto setrvávat. Věřím, že doba, kdy tohle všechno, co jsem zde vytvořila a pořídila, přijde, ale teď nebude ten správný čas. Zkouším jít cestou, kde to je opravdu ze srdce. Přemýšlím, jak to poznat. Jediné vodítko, které mě napadá, je, že mě to musí bavit tak, že to budu schopná nějaký čas dělat, i když to nepřinese finanční hodnotu. Něco, co mě neskutečně baví, u čeho jsem ve flow. A tak se snažím dostat do těch situací a uvědomuji si, že je to ve chvílích, kdy tvořím a vymýšlím háčkované boty, dále kdy vymýšlím design nových háčkovaných košíčků a doplňuji něčím neobvyklým, co je staré (miluju staré věci), miluju také přetváření starých skříněk na nové a velmi mi jede fantazie, kdy jsem v nějakém prostoru, kde mi není úplně hezky a vymýšlím, co bych kde udělala, přemalovala, doplnila, ... abych se tam cítila dobře (ve stylu reuse, vintage, rustic, provence).
A tak jsem učinila rozhodnutí, že masáže a zvukorelax budou jen okrajové pro zájemce, kteří mě znají (bez tlaku je hledat), setkávání nechávám, až přijde impuls a tvořím. Tvořím vše, co mě naplňuje a studuji, jak to hodit do onlinu, aby se to dostalo k co nejvíce lidem. Tedy tvořím nejen na prodej, ale také, abych se podělila o postupy. Jejich zápis je trochu náročný, videa mi ještě činí potíže, ale nevzdávám to. Prozatím jedu cestou fotonávodů. Mezitím studuji všechny ty nástroje okolo, abych to nemusela dělat po jednotlivých lidech, ale automatizovaně. A tak se nějak oklikou vlastně vracím ke svému původnímu oboru, kterým je shromažďování informací, seskupování, dávání do smysluplných celků.
A ač to pro někoho může vypadat, že jsem v podnikání neuspěla, tak to vnímám tak, že je to vlastně celé cesta. Žádný směr není špatný. Čím více budu odbočovat, tím více budu mít zkušeností a tím více se naučím. Budu vědět jistě, že tohle chci nebo nechci, protože jsem šla do toho po hlavě a vyzkoušela si to na vlastní kůži a zjistila jsem sama pro sebe, ne - tohle nechci, ano, tohle je ono. Důležité je si to přiznat - hlavně sám sobě, jak to je, že tudy jít nechci, ustát si to vůči okolí (hlavně těm nejbližším, kteří to mohou hodnotit jen z hlediska přínosu financí), učinit rozhodnutí a jít podle své intuice dál. Je to obrovsky vnitřně obohacující a jednou se to všechno zužitkuje, i když se teď zdá, že je to marnost.
A tak se vydávám na další dobrodružnou cestu a jsem zvědává, kam mě to zavede dál.
Děkuji, dočetli-li jste až sem, moc si toho vážím a budu se těšit třeba někdy na osobní setkání anebo u nějakého mého kurzu online.
S láskou a úctou Vaše Anny